Chapter

3.5 Průběh kupónové privatizace

Kupónová privatizace proběhla ve dvou vlnách, jež označujeme jako 1. a 2. vlna kupónové privatizace. Každá vlna pak byla rozdělena na jednotlivá kola, v jejichž průběhu bylo možné podávat pokyny k nákupu cenných papírů jednotlivých společností. Počet kol nebyl předem znám, Ministerstvo financí vlnu ukončilo, pokud došlo k dostatečné konvergenci. (Žídek, 2006) V této souvislosti se před samotným uskutečněním privatizace objevily obavy, že „trh“ nebude konvergovat a proces nebude možné ukončit v malém a konečném počtu kol.

Opak se nakonec ukázal pravdou, k privatizaci drtivé většiny akcií stačilo pouze 5 kol v 1. vlně a 6 kol ve 2. vlně.

V literatuře se rovněž můžeme setkat s termínem „třetí vlna kupónové privatizace“, jež označuje spontánní proces koncentrace vlastnických práv v průběhu let 1996 a 1997.

Registrace IPF

První fází kupónové privatizace byla podle Žídka (2006) registrace investičních privatizačních fondů. Ty do našeho právního řádu zavádí již jednou zmiňovaný zákon č. 92/1991 Sb. Vyhláškou[1] pak byly stanoveny podmínky pro jejich založení (Vychodil, 2005):

  • Základní jmění alespoň 100.000 Kč
  • Odborná způsobilost členů dozorčí rady
  • Smlouva s bankou (depozitářem)
  • Licence od Ministerstva financí

Splnění posledně jmenovaného požadavku, tedy získání licence od MF a tím i dokončení registrace IPF, bylo však pouze formální. (Žídek, 2006) Vedle principiálního odporu vlády k prakticky jakékoli regulaci uvádí Tříska (2002) další důvod a tím je obava z korupce. Nedalo se očekávat, že by nezkušení úředníci ministerstva dokázali posoudit kvalitu registrovaného subjektu.[2] Tento benevolentní přístup je v literatuře často kritizován[3], jak si však ukážeme dále, přestože registrovaných IPF bylo nakonec v 1. vlně 429, většina z nich měla naprosto mizivý význam.

Celkově však ještě před zahájením 1. vlny upoutaly IPF oproti očekáváním mnohem větší pozornost obyvatel a jejich úspěch byl pro zákonodárce nečekaným překvapením. Vláda proto vydala novelu č. 69/1992 Sb., jíž zavedla některá omezení pro IPF (Vychodil, 2005):

  • Akcie jednoho podniku nesmí tvořit více než 10 % portfolia IPF
  • IPF nesmí vlastnit více než 20% podíl v jednom podniku
  • IPF založené týmž zakladatelem nesmí vlastnit více než 40% podíl v jednom podniku

V květnu 1992, těsně před zahájením prvního kola nabídek, pak vyšla komplexní legislativní úprava v podobě zákona č. 248/1992 Sb.[4] Ten jednak zahrnoval všechny změny provedené v předchozích měsících a jednak přinesl další nové významné prvky, které však průběh 1. vlny nestihly ovlivnit. (Vychodil, 2005) Zákon zpřísňuje udělování licencí, omezuje poplatky za správu fondu a celkově zavádí přísnější regulaci IPF, podle Vychodila (2005) však bylo toto zpřísnění pouze de iure a v praxi se příliš neprosazovalo.

Zákon rovněž říká, že „Investiční společnost a investiční fond založené bankou nebo pojišťovnou nesmí nakupovat akcie svého zakladatele, depozitáře ani jiných bank a pojišťoven.[5] Toto ustanovení mělo zabránit problému křížového vlastnictví, to však, jak si ukážeme později, v dalších fázích privatizačního procesu (alespoň podle některých autorů) bujelo poměrně nerušeně.[6]

Registrace účastníků kupónové privatizace

Účast v kupónové privatizaci byla umožněna za rovných podmínek všem obyvatelům ČR[7] starších 18 let. Podmínkou účasti bylo zaplacení administrativního poplatku ve výši 35 Kč a  nákup kupónové knížky v hodnotě 1 000 Kč, což byl přibližně týdenní plat. (Žídek, 2006) Díky kupónové knížce získal občan (tzv. DIK – Držitel investičních kupónů)
1 000 investičních bodů, za něž mohl v průběhu jednotlivých kol privatizace nakupovat akcie privatizovaných podniků.

DIK si mohl vybrat, kolika a kterých kol se zúčastní. Rovněž mohl libovolnou část svých investičních bodů vložit před začátkem 1. kola do Investičních privatizačních fondů (IPF) a namísto akcií konkrétních podniků získat akcie těchto fondů. IPF pak investiční body jeho i dalších DIKů použily k nákupu akcií podniků – na rozdíl od individuálních investorů však (díky mnohem většímu počtu investičních bodů, které měly ve své správě) mohly svá portfolia lépe diverzifikovat.

 


[1] Vyhláška Federální vlády 383/1991 Sb. Nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky o vydávání a použití investičních kupónů.

[2] Dalo by se  s lehkou nadsázkou říci, že – pokud by měli úředníci reálnou moc projekt zamítnout – hlavním kritériem pro (ne)schválení by se vedle nesporných kvalit projektu mohla stát i výše nabízené odměny.

[3] Mezi jinými Vychodil (2005)

[4] o investičních společnostech a investičních fondech

[5] § 24 odst. 11 zákona č. 248/1992 o investičních společnostech a investičních fondech

[6] Vychodil (2005): „Avšak jelikož mnohé bankovní IP fondy nebyly doslova ‘založeny bankami’, ale investičními společnostmi, které byly založeny (a vlastněny) bankami, křížové vlastnictví se mohlo naprosto legálně rozvíjet.“

[7] První vlna proběhla rovněž na Slovensku, tamní vývoj však není předmětem této práce.

 

První fází kupónové privatizace byla podle Žídka (2006) registrace investičních privatizačních fondů. Ty do našeho právního řádu zavádí již jednou zmiňovaný zákon č. 92/1991 Sb. Vyhláškou[1] pak byly stanoveny podmínky pro jejich založení (Vychodil, 2005):

  • Základní jmění alespoň 100.000 Kč
  • Odborná způsobilost členů dozorčí rady
  • Smlouva s bankou (depozitářem)
  • Licence od Ministerstva financí

Splnění posledně jmenovaného požadavku, tedy získání licence od MF a tím i dokončení registrace IPF, bylo však pouze formální. (Žídek, 2006) Vedle principiálního odporu vlády k prakticky jakékoli regulaci uvádí Tříska (2002) další důvod a tím je obava z korupce. Nedalo se očekávat, že by nezkušení úředníci ministerstva dokázali posoudit kvalitu registrovaného subjektu.[2] Tento benevolentní přístup je v literatuře často kritizován[3], jak si však ukážeme dále, přestože registrovaných IPF bylo nakonec v 1. vlně 429, většina z nich měla naprosto mizivý význam.

Celkově však ještě před zahájením 1. vlny upoutaly IPF oproti očekáváním mnohem větší pozornost obyvatel a jejich úspěch byl pro zákonodárce nečekaným překvapením. Vláda proto vydala novelu č. 69/1992 Sb., jíž zavedla některá omezení pro IPF (Vychodil, 2005):

  • Akcie jednoho podniku nesmí tvořit více než 10 % portfolia IPF
  • IPF nesmí vlastnit více než 20% podíl v jednom podniku
  • IPF založené týmž zakladatelem nesmí vlastnit více než 40% podíl v jednom podniku

V květnu 1992, těsně před zahájením prvního kola nabídek, pak vyšla komplexní legislativní úprava v podobě zákona č. 248/1992 Sb.[4] Ten jednak zahrnoval všechny změny provedené v předchozích měsících a jednak přinesl další nové významné prvky, které však průběh 1. vlny nestihly ovlivnit. (Vychodil, 2005) Zákon zpřísňuje udělování licencí, omezuje poplatky za správu fondu a celkově zavádí přísnější regulaci IPF, podle Vychodila (2005) však bylo toto zpřísnění pouze de iure a v praxi se příliš neprosazovalo.

Zákon rovněž říká, že „Investiční společnost a investiční fond založené bankou nebo pojišťovnou nesmí nakupovat akcie svého zakladatele, depozitáře ani jiných bank a pojišťoven.[5] Toto ustanovení mělo zabránit problému křížového vlastnictví, to však, jak si ukážeme později, v dalších fázích privatizačního procesu (alespoň podle některých autorů) bujelo poměrně nerušeně.[6]


[1] Vyhláška Federální vlády 383/1991 Sb. Nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky o vydávání a použití investičních kupónů.

[2] Dalo by se  s lehkou nadsázkou říci, že – pokud by měli úředníci reálnou moc projekt zamítnout – hlavním kritériem pro (ne)schválení by se vedle nesporných kvalit projektu mohla stát i výše nabízené odměny.

[3] Mezi jinými Vychodil (2005)

[4] o investičních společnostech a investičních fondech

[5] § 24 odst. 11 zákona č. 248/1992 o investičních společnostech a investičních fondech

[6] Vychodil (2005): „Avšak jelikož mnohé bankovní IP fondy nebyly doslova ‘založeny bankami’, ale investičními společnostmi, které byly založeny (a vlastněny) bankami, křížové vlastnictví se mohlo naprosto legálně rozvíjet.“

0 Comments ↓

No comments yet.

Leave a Reply