Chapter

3.6 Privatizační kola

Před zahájením první vlny byly v denní tisku publikovány seznamy privatizovaných podniků spolu se základními údaji o jejich ekonomickém stavu. (Žídek, 2006)

Nulté kolo kupónové privatizace

Pro občany, kteří se rozhodli svěřit část nebo všechny své kupóny do rukou IPF, bylo uspořádáno tzv. nulté kolo (předkolo). To trvalo pro první vlnu od února do dubna 1992, pro druhou vlnu od prosince 1993 do března 1994. Zákon investičním fondům přikazoval zveřejnit před zahájením předkola „podmínky, za kterých byla jeho činnost ministerstvem republiky povolena včetně informace o současném složení představenstva a dozorčí rady.“[1]

Další informace o IPF přinášel občanům denní tisk a to jednak jako tématické speciály[2] a jednak ve formě placené reklamy (viz příloha I, II a III).

Toto byly prakticky jediné informace, na jejichž základě se investoři mohli rozhodovat (a ve velkém i rozhodli) svěřit některému IPF své investiční kupóny. Proto jistě nepřekvapí, že nakonec 53 % všech kupónů svěřených IPF skončilo v rukách pěti největších; 14 největších fondů získalo plných 78 % kupónů svěřených IPF, zatímco ostatních 415 fondů si rozdělilo zbylých 22 % koláče. Investoři tím v nepřehledné situaci na počátku privatizace prokázali notnou dávku racionality.[3]

Pokud DIK možnost svěřit část svých kupónů do rukou IPF v nultém kole nevyužil, musel (resp. mohl) je pak v následujících kole investovat pouze sám. (Žídek, 2006)

Další kola kupónové privatizace

Následně započala samotná aukce vyhlášením prvního kola kupónové privatizace. Každé kolo se skládalo z několik fází[4]:

  • Byly zveřejněny (mj. i v celostátních denících) informace o jednotlivých firmách, tedy zejména počet akcií vstupujících do nadcházejícího kola a kurz akcií.[5] Cena pro první kolo byla stanovena shodně pro všechny firmy na 3 akcie za 100 bodů. V dalších kolech se pak cena přizpůsobovala na základě poptávky z kola předchozího.[6]
  • Investoři (DIKové a IPF) podali objednávky na nákup akcií. Ty se v případě individuálních investorů podávaly na přepážkách České pošty. Investor se rozhodl, kolik bodů chce v daném kole investovat a do jakých akcií, a podle toho vyplnil investiční kupón ze své kupónové knížky. Body bylo možné „utrácet“ jen v blocích po 100, objednávka tedy musela být alespoň za 100 bodů. Z toho také vyplývá, že žádný z DIKů nemohl z principu nakoupit více než 10 různých titulů.
  • Centrální zpracování objednávek: objednávky byly odeslány do Centra pro kupónovou privatizaci, kde byly zpracovány a vyhodnoceny.
  • Na základě objednávek určilo CKP u firem, které nebyly zcela prodány, ceny pro další kolo.

Cenový mechanismus a vypořádání objednávek

Tříska (2002) popisuje základní myšlenku stanovování cen akcií v kupónové privatizaci následujícím způsobem: Pro každý podnik můžeme stanovit tzv. indikátor relativní poptávky (RDi) jako:

RDi = Di / Si

kde:
Di je množství poptávaných akcí v daném kole
Si je množství nabízených akcií v daném kole

Pro RDi > 1 tedy pro daný (i-tý) podnik došlo k tzv. převisu poptávky, investoři tedy za danou cenu poptávají větší množství akcií, než kolik jich je k dispozici. To značí, že cenu jeho akcií je potřeba pro příští kolo zvýšit

Pro RD i < 1 dochází naopak k převisu nabídky, cena akcie je příliš vysoká a měla by být v příštím kole snížena. (Tříska, 2002)

Vypořádání objednávek probíhalo následujícím způsobem:[7]

  • Pokud byla poptávka s nabídkou v rovnováze nebo došlo k převisu nabídky, byly uspokojeny všechny objednávky
  • Pokud celková poptávka převýšila nabídku o méně než 25 %, byla zkrácena poptávka IPF, a to max. o 20 %
  • Pokud došlo k převisu poptávky a krácení z předchozího bodu nešlo uplatnit, objednávky byly zrušeny a investované body vráceny.

Tento postup byl zvolen, aby posílil konvergenční prvky celého procesu.[8]

Na základě poměru poptávky a nabídky v aktuálním kole byly pak Centrem pro kupónovou privatizaci určeny ceny pro kolo příští. Přesný algoritmus pro výpočet ceny nebyl nikdy zveřejněn.


[1] § 16a, odst. 2 nařízení vlády č. 69/1992

[2] Například Mladá fronta koncem ledna a začátkem února 1992 přinesla speciál, v němž oslovila všechny registrované fondy (dle informací uvedených v článku 462) a obdržené odpovědi pak přetiskla v plném znění. Otázky byly tři: „1. Jaká bude vaše investiční politika, v čem si věříte či čím chcete přilákat DIKy?“, „2. Kdo je předsedou představenstva vašeho IPF a kdo je jeho hlavním expertem(-ty), o kterého se bude fond opírat?“, „3. Charakterizujte zakladatele fondu, jeho finanční situaci.“

Jak píše redakce na počátku seriálu: „Byli jsme udiveni, že pouze malé procento fondů je připraveno už na startu své činnosti předstoupit před veřejnost tímto způsobem, který je ve světě zcela obvyklý.“ (MF Dnes, 27. ledna 1992, Příloha o IPF, str. 1)

[3] Čísla pocházejí z (Desai, Plocková, 1997) a jsou platná pro 1. vlnu privatizace. Nutno podotknout, že
ve 2. vlně je koncentrace menší (33 % “trhu IPF” zabralo 5 největších, 58 % pak 14 největších)

[4] Žídek (2006), str. 173

[5] MF Dnes uváděla pro každou firmu: kurz pro další kolo, kolik % akcií jde celkem na kupóny, počet akcií v minulém kole, počet akcií pro aktuální kolo, poptávka k nabídce v %, poptávka IPF k nabídce v %, čistý majetek na 100 bodů a bilanční zisk na 100 bodů. (MF Dnes, 2. července 1992)

[6] Například ve 2. kole první vlny se u 421 podniků kurz zvýšil, u 1022 naopak snížil oproti výchozímu kurzu 3 akcie / 100 bodů.

[7] Žídek (2006), str. 173

[8] Tamtéž

0 Comments ↓

No comments yet.

Leave a Reply