Hlavní oprávněnou kritikou „čistého“ konceptu kupónové metody je fakt, že povede k vytvoření vysoce rozptýlené vlastnické struktury. Pokud jsou akcie rovnoměrně rozděleny mezi milióny individuálních investorů, vzniká v praxi problém reálného vynucení vlastnického práva – veškerá moc se tak přesouvá na manažery společnosti, kteří mají často jiné zájmy než samotní vlastníci. Tento problém je v literatuře znám jako problém „principál – agent“ a s různým stupněm úspěšnosti se s ním potýká každá kapitalistická ekonomika. Například v anglosaských zemích funguje jako hlavní regulátor managementu kapitálový trh a hrozba případného nepřátelského převzetí v případě, že management svým nezodpovědným chováním způsobí újmu společnosti (a tím i propad tržní ceny jejích akcií).
Zatímco na rozvinutém kapitálovém trhu tento regulační mechanismus relativně funguje a dokáže zajistit efektivní fungování firem s rozptýlenou vlastnickou strukturou, v transformující se ekonomice s doposud neexistujícím či teprve vznikajícím kapitálovým trhem a slabými či zcela chybějícími institucemi se podobný regulační efekt trhů nedal očekávat.
Panovala tedy obava, že v případě rozptýlené vlastnické struktury vzešlé z kupónové privatizace dojde k faktickému přenesení moci z akcionářů na manažery, kteří byli navíc ve vedení firmy obvykle ještě z komunistických dob. Pokud by se tak stalo, znamenalo by to zpomalení či zastavení restrukturalizace podniků, jež mnohdy nebyla v zájmu stávajícího vedení.
Hlavně z tohoto důvodu[1] tak zákonodárce vytvořil IPF jakožto specifický prostředek kolektivního investování. IPF měly podle tohoto záměru koncentrovat vlastnictví, působit jako vykonavatel vlastnických práv a iniciovat restrukturalizaci privatizovaných podniků.
Názory na koncentraci prvotně vzniklé majetkové struktury se liší. Převládá názor, že vzniklá struktura byla až nečekaně koncentrovaná (Vychodil, 2005).
V rukou IPF skončilo 71,4 % všech investičních bodů v první vlně a 63,5 % bodů ve druhé vlně.[2] Přestože registrovaných IPF bylo v obou vlnách několik set, 10 největších fondů získalo většinu bodů přidělených fondům.
Na druhou stranu Armstrong (2002) argumentuje tím, že pokud vláda chtěla, aby IPF hrály aktivní roli v restrukturalizaci podniků, neměla je svazovat limitem max. 20% podílu v jedné společnosti. Kvůli tomuto limitu bylo zapotřebí koordinovaného jednání (v nejlepším případě) 3 fondů; IPF k takovému chování navíc scházela motivace, neboť většina pozitivních efektů plynoucích z restrukturalizace by šla do rukou ostatních akcionářů.
Tabulka 4 ukazuje deset největších investičních skupin vzešlých z první vlny kupónové privatizace. Můžeme vidět, že banky hrály v kupónové privatizaci dominantní úlohu – 5 nejvýznamnějších investičních společností bylo založeno domácími bankami (ve většině z nich měl navíc nadále, ještě dlouho po skončení kupónové privatizace, velký podíl stát), 2 bankami zahraničními a 3 nebankovními subjekty.
Fondy se zahraniční majetkovou účastí byly opatrnější na svou reputaci a neinvestovaly do akcií finančních institucí, vyhýbaje se tak jednání na hraně zákona. Na rozdíl od nich, domácí subjekty s tímto obvykle problém neměly. (Egerer, 1996) V některých případech nakoupily fondy dokonce i akcie své mateřské banky, čímž vznikal problém křížového vlastnictví. Extrémním případem tohoto chování jsou fondy Investiční banky, jež vlastnily 17 % své matky.[3]
Tabulka 3 Podíly jednotlivých skupin vlastníků v majetkové struktuře vzešlé z kupónové privatizace, v procentech.
| Z investičních bodů celkem: | Z investičních bodů držených IPF: | Akcií celkema | Akcíí držených IPFa | |||
| Vlastník | 1.vlna | 2.vlna | 1.vlna | 2.vlna | 1.vlna | 1.vlna |
| Individuální | 29,0 | 36,5 | — | — | 37,0 | — |
| Největší IPF | 11,1 | 5,2 | 15,6 | 8,2 | 7,7 | 12,2 |
| 5 největších IPF | 38,0 | 21,1 | 69,0 | 33,4 | 27,0 | 42,0 |
| 14 největších IPF | 55,4 | 36,7 | 77,6 | 60,1 | 43,0 | 67,5 |
| Všechny IPF | 71,4 | 63,5 | 100,0 | 100,0 | 63,0 | 100,0 |
| Bankovní IPF b | 39,8 | 11,8 | 55,7 | 19,6 | 29,9 | 47,5 |
| Celkem | 100,0 | 100,0 | — | — | 100,0 | — |
a – Data pro druhou vlnu kupónové privatizace scházejí
b – Fondy řízené investičními společnostmi založené velkými (dříve státními) finančními institucemi. První vlny se účastnilo 9, druhé vlny 5. (Desai, Plocková, 1997)
Tabulka 4: Deset největších Investičních skupin (zakladatelů IPF) v první vlně kupónové privatizace dle získaných investičních bodů.
| Investiční skupina | % z celkové počtu inv. bodů | % z bodů přidělených fondům | % z bodů přidělených fondům (kumul.) |
| Česká spořitelna | 11,1 | 15,6 | 15,6 |
| Investiční banka | 8,4 | 11,9 | 27,5 |
| Harvard Capital & Consulting | 7,5 | 10,5 | 38,0 |
| Komerční banka | 5,4 | 7,6 | 45,6 |
| Česká pojišťovna | 3,9 | 5,5 | 51,1 |
| Creditanstalt | 1,9 | 2,7 | 53,8 |
| PPF | 1,4 | 1,9 | 55,7 |
| Živnostenská banka | 1,4 | 1,9 | 57,6 |
| Agrobanka | 1,3 | 1,8 | 59,4 |
| YSE | 0,8 | 1,2 | 60,6 |
| Prvních 10 fondů celkem | 43,1 | 60,6 | — |
| Ostatní fondy celkem | 28,3 | 39,4 | — |
| Všechny fondy celkem | 71,4 | 100,0 | — |
Zdroj: Egerer (1996), str. 89, vlastní výpočty.
Tabulka 5: Deset největších Investičních skupin (zakladatelů IPF) ve druhé vlně kupónové privatizace dle získaných investičních bodů.
| Investiční skupina | % z celkové počtu inv. bodů | % z bodů přidělených fondům | % z bodů přidělených fondům (kumul.) |
| Agroganka | 5,2 | 8,2 | 8,2 |
| Chemapol | 5,0 | 7,8 | 16,0 |
| Harvard Capital & Consulting | 4,7 | 7,4 | 23,4 |
| ČSOB | 3,2 | 5,1 | 28,5 |
| Česká pojišťovna | 3,0 | 4,8 | 33,3 |
| Investiční společnost podnikatelů | 2,5 | 4,0 | 37,3 |
| YSE | 2,5 | 4,0 | 41,3 |
| II. Czech Coupon Invest | 2,5 | 3,9 | 45,2 |
| Česká spořitelna | 2,0 | 3,2 | 48,4 |
| Komerční banka | 2,0 | 3,2 | 51,6 |
| Prvních 10 fondů celkem | 32,7 | 51,6 | — |
| Ostatní fondy celkem | 28,3 | 48,4 | — |
| Všechny fondy celkem | 63,5 | 100,0 | — |
Zdroj: Vrhel (2004), vlastní výpočty. Literatura: Hashi, I.: Mass Privatization and corporate governance in the Czech Republic, Working Paper No. 974, Staffordshire University, Stoke on Trend 1997.
[1] Alespoň oficiálně, v demokratickém rozhodovacím procesu je obtížné až nemožné rozlišit mezi důvodem a zdůvodněním (záminkou).
[2] Zbylý podíl bodů připadá na individuální investory.
[3] Podle Egerer (1996). Literatura: Mejstrik. M: Czech investment funds as a part of financial sector and their role in privatization of the economy, Charles University, Institute of Economic Studies, Reform round table working paper no. 14, Prague.