Chapter

4.4 Kupónová privatizace: cíle vs. realita

Tato část si klade za úkol porovnat některé z cílů KP specifikovaných v bodě 3.3 se skutečným průběhem událostí.

Rychlost privatizace

Rychlost privatizace byla akcentována jako jeden z nejdůležitějších bodů privatizačního programu a rovněž byla (a zůstává) předmětem mnohých sporů. Autoři se navíc nemohou ani shodnout ani na tom, byl-li privatizační proces rychlý či nikoli.

Obrázek 1  – Podíl privátního sektoru na HDP v ČR, Maďarsku a Polsku v letech 1990-2002. Zdroje: Ročenka HN, 2003. Míchal, 2006.

Pokud srovnáme rychlost růstu podílu soukromého sektoru v ČR, v Polsku a Maďarsku (viz Obrázek 1), zjistíme několik zajímavých skutečností. Na první pohled můžeme vidět, že soukromý sektor v bývalém Československu byl na počátku transformace zdaleka nejmenší. Do konce roku 1994 následuje fáze velmi rychlého růstu významu soukromého sektoru, čímž se ČR zařadila do čela srovnatelných ekonomik. Od roku 1995 pak podíl soukromého sektoru roste mnohem pomaleji, defacto stejně rychle jako v Polsku i Maďarsku. Oproti tomu v Polsku, které šlo cestou pomalé privatizace, roste soukromý sektor po celou dobu stabilně a pomalu. A tak v tomto ohledu, přestože bylo na počátku v nejvýhodnější pozici, v roce 2002 stále ještě oproti Maďarsku a České republice zaostává.

Pokud by ČR privatizovala stejně pomalu jako Polsko (jak navrhují někteří autoři, mj. např. Spicer, 2000), skončili bychom s privatizací někdy v letech 2008-2010. Z tohoto srovnání můžeme tedy usoudit, že privatizace proběhla u nás (alespoň v prvních letech) poměrně rychle a kupónová metoda k této rychlosti bezpochyby přispěla.

Na druhou stranu někteří autoři poukazují na to, že privatizace byla dlouhou dobu převážně formální (Mandík, 2004). Stát si totiž ponechal významné balíky akcií ve velkých bankách (mj. Česká spořitelna, Komerční banka a IPB), jež kontroloval skrz Fond národního majetku. Tyto banky se však rovněž aktivně účastnily kupónové privatizace, a to prostřednictvím IPF, které byly založeny investičními společnostmi vlastněné těmito bankami. Polostátní banky (a jejich prostřednictvím i stát) tak ještě dlouho po skončení kupónové privatizace mohly hrát v podnicích poměrně významnou úlohu.

Významná pozice bank přinesla do české podnikového prostředí poloviny 90. let další problém: měkká rozpočtová omezení privatizovaných podniků.[1] Banky se zdráhaly posílat „své“ neefektivní podniky do konkurzů a dávaly jim prostor pro tzv. looting, tj. čerpání úvěrů o nichž dlužník už předem ví, že jej pravděpodobně nebude schopen splatit. (Vychodil, 2005) Toto chování bylo z pohledu bank racionální, neboť nefunkční soudy a špatné konkurzní právo prakticky garantovaly, že pokud by podnik poslaly do úpadku, nedostaly by z něj téměř nic. Banky tak měly v zásadě dvě možnosti: Buď zvolit jistotu, že okamžitě přijdou jednak o majetek v portfoliu „svých“ fondů, jednak o všechny podnikem dosud nesplacené úvěry. Nebo podniku poskytnout další úvěr a doufat, že se „vzpamatuje“, příp. že se problém alespoň odsune dostatečně daleko do budoucnosti. (Žídek, 2006) Důležitou úlohu v tomto chování hrál rovněž morální hazard – polostátní banky byly „too big to fail“ a jejich management předpokládal (nutno podotknout, že oprávněně), že v případě problémů se jim dostane pomoci ze státního rozpočtu.

Mlčoch[2] tak hovoří o privatizaci do státních rukou, Mertlík[3] označil vzniklý stav jako bankovní socialismus.

Otázka rychlosti privatizace tak zůstává otevřena. Na jednu stranu samotná kupónová privatizace proběhla relativně (uvážíme-li množství podniků a fakt, že šlo o státem organizovanou akci) rychle, přestože časový plán se kvůli rozdělení Československa a dalším organizačním problémům dodržet nepodařilo. Privatizovat tak velký majetek v tak krátkém čase je bezesporu úspěch.

Na druhou stranu lze argumentovat, že privatizace nebyla důsledná – stát si navzdory privatizační rétorice ponechal významné podíly v mnoha firmách a navíc po celá 90. léta odmítal privatizovat i velké banky.[4]

Zejména ve druhém bodu (neprivatizaci bank) vidím slabé místo tranformačního procesu v ČR.

Spravedlnost procesu

Další výhodou kupónové privatizace měla být její spravedlnost  – každý obyvatel měl příležitost získat alespoň malou část z privatizovaného majetku; jako pozitivní lze také hodnotit otevřenost procesu návrhů privatizačních projektů pro jednotlivé podniky.

Protože spravedlnost můžeme definovat různě, budeme v tomto kontextu uvažovat rovnost šancí obyvatel účastnit se privatizačního procesu. Z tohoto pohledu byla kupónová privatizace pravděpodobně nejlepší dostupnou variantou – přestože rovnost šancí pochopitelně neznamená rovnost výsledků.[5] Kupónová privatizace byla transparentní a přímo s ní bylo spojeno jen minimum privatizačních skandálů.[6] (Žídek, 2006)

Jsem přesvědčen o tom, že z individuálních investorů jich v kupónové privatizaci prodělalo peníze jen minimum. Jako nespravedlivý a netransparentní však může být hodnocen vývoj, který následoval po skončení kupónové privatizace a jež se dotkl zejména podílníků IPF.

Ježek (2006) například vyjadřuje názor, že asi třetina investorů v IPF byla okradena. S fondy bývají spojovány pololegální  či nelegální aktivity, např. známé tunelování.[7] Přestože objem takto postiženého majetku je v poměru k majetku privatizovanému relativně malý[8] a jedná se o jednotlivé případy, vesměs mediálně známé, můžeme od poloviny 90. let pozorovat nárůst obyvatel nespokojených s průběhem privatizace. (Kubátová, 2003)

Přestože tyto finanční podvody bývají spojovány s kupónovou privatizací, jež tak byla významně diskreditována, kritici mají ve skutečnosti většinou na mysli až období, které následovalo po jejím skončení a jež s kupónovou privatizací nutně nesouvisí. Toto období je charakteristické velkým vlivem IPF a neschopností státních orgánů a české justice zabránit finančním podvodům a účinně je postihovat.

Jak jsem ukázal v části  3.5.1, stát nebyl na významnou roli IPF vůbec připraven a původně ji ani neočekával, zákony upravující podnikání v této oblasti byly psány narychlo a nedokonale. Navíc zcela logicky chyběly zkušenosti a schopnost státních orgánů tyto zákony účinně prosadit. V situaci, kdy stát má omezené personální zdroje a spoustu důležitějších priorit jsem toho názoru, že IPF neměly být do procesu kupónové privatizace vůbec vpuštěny, alespoň ne na počátku KP.

Výhody, jež IPF do kupónové privatizace přinesly (částečně vyšší účast, koncentrace vlastnictví) nejsou s to vyvážit všechny problémy s nimi spojené. Obě zmiňované „výhody“ rovněž nejsou jednoznačné; koncentrace vlastnictví je přirozený proces a proběhl by nejspíše i bez IPF – 20% limit navíc tuto úlohu IPF silně omezoval a k hlavní koncentraci vlastnictví došlo paradoxně díky nedokonalé legislativě, jež tento limit umožňovala obejít.

Celá kupónová privatizace je procesem výlučně netržním, řízeným státem a jako takový je náchylný k vládnímu selhání, jež je přirozenou součástí každého takovéhoto procesu. Existenci IPF lze dle mého názoru považovat za ukázkový případ vládního selhání, a zároveň za největší problém jinak úspěšné metody kupónové privatizace.

Vytvoření pozitivního vztahu obyvatel k tržní ekonomice

Názory české veřejnosti na privatizaci i na celou ekonomickou transformaci podrobně mapuje například Kubátová (2003). Z této práce vyplývá, že počáteční podpora tržní ekonomiky se v průběhu 90. let snižovala; stejně tak se snižovalo i hodnocení úspěšnosti ekonomických reforem.

Kupónová privatizace sice vytvořila milióny drobných investorů, z dlouhodobého hlediska však tento fakt na vývoj kapitálového trhu u nás vliv neměl.

Celkově se dá říci, že kupónová privatizace tento cíl spíše nesplnila. Naopak. Tvůrci ekonomických reforem ve svých vyjádřeních nedostatečně oddělovali zcela netržní metodu kupónové privatizace od volného trhu; navíc deklarovaná podpora vlády myšlenkám liberalismu zůstala mnohdy jen v rétorické rovině (Mandík, 2004). Reformní vláda se dokázala soustředit pouze na vytvoření vlastnických vztahů; zajistit jejich účinné vynucení, k němuž jsou zapotřebí po  desetiletí budované  instituce, se jí nikoli překvapivě v mnohých případech nedařilo. Tento přístup vedl k tomu, že někteří autoři hovoří o selhání liberalismu, přestože základní podmínky pro jeho fungování v ČR 90. let (resp. v postkomunistických zemích obecně) nebyly splněny.

Zabránění spontánní privatizaci

Jak jsem již ukázal v předchozích částech, spontánní privatizace v ČR nebyla problém, což se nedá říci o vývoji v okolních zemích, kde byly použity pomalejší privatizační metody. Tento cíl se podařilo naplnit prakticky beze zbytku.


[1] Přitom odstranění měkkých rozpočtových omezení je podle některých autorů jedním z hlavních důvodů pro privatizaci státního majetku. (Hyvralyshyn, McGettigan, 1999)

[2] Mlčoch, L.: Úvahy o české ekonomické transformaci. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-389-2

[3] Mertlík, P.: Privatizace po česku. Pět let putování od veřejného vlastnictví k veřejnému vlastnictví? In: Politická ekonomie 1996, č. 4, str. 499-514.

[4] Důvodů pro to bylo několik. Jednak až někdy do roku 1995 ani ekonomové ani zahraniční poradci s tématem privatizace bank nepřišli a jednak byl tento krok vládními činiteli vnímán jako příliš odvážný. Později pak nebylo tento záměr možné provést z politických důvodů – Klausova vláda přežila až do listopadu 1997 jen díky slibu, že nebude banky privatizovat.

[5] Například Hanousek, Tůma (2002) uvádějí, že průměrný příjem z první vlny kupónové privatizace roste s příjmovou kategorií účastníka (resp. s jeho vzděláním). Hanousek, J., Tůma, Z.: A test of the permanent income hypothesis on Czech voucher privatization. Economics of Transition, Volume 10, 2002, pg. 235-254.

[6] Prakticky jediným skandálem je tzv. Aféra Lízner. Jaroslav Lízner byl ředitelem Centra pro kupónovou privatizaci, na podzim 1994 byl zadržen s několika milióny, za něž měl údajně obstarat akcie Mlékarny Klatovy. Byl odsouzen k 6 letům odnětí svobody za přijímání úplatků a zneužití pravomoci veř. činitele. (Žídek, 2006) S touto aférou jsou pochopitelně spojeny obavy z možné manipulace samotným aukčním procesem KP.

Tříska (2002) poznamenává, že proběhlo velké vyšetřování a bylo prokázáno, že systém (tak jak fungoval) nebylo možno nijak zneužít. Garance byla v tom, že proniknutí do systému nemělo pro narušitele žádnou hodnotu – žádná informace, kterou by získal, mu nemohla v ničem pomoci.“ (Žídek, 2006, str. 180)

[7] Finanční podvod, při němž management firmy odčerpá její aktiva do firem jiných, obvykle vlastněných přímo managementem či spřátelenými subjekty.

[8] Např. v CS fondech, jež MF Dnes označila za „tunel století“ zmizelo 1,2 mld. Kč. Velikost těchto „nákladů“ kupónové privatizace je potřeba srovnávat nikoli s nulovými náklady ideálními, ale s nenulovými „náklady“ alternativních scénářů privatizace.

 

Tato část si klade za úkol porovnat některé z cílů KP specifikovaných v bodě 3.3 se skutečným průběhem událostí.

0 Comments ↓

No comments yet.

Leave a Reply