Chapter

5.4 Privatizace do rukou outsiderů (standardní metody)

Při této metodě je státní firma privatizována do rukou tzv. outsiderů[1], a to buď domácích nebo zahraničních. Můžeme sem zařadit přímý prodej (vláda vybere strategického většinového vlastníka, jemuž je podíl ve státním podnik prodán), veřejné aukce (nabídka, u níž je jediným kritériem cena) a veřejné soutěže (sleduje kromě ceny i další kritéria).

Výhodou této metody je přísun kapitálu a know-how do privatizované firmy. Většinový vlastník je rovněž schopen efektivně vykonávat svá vlastnická práva a dovést podnik k úspěšné restrukturalizaci. Za další výhodu může být považován privatizační příjem do státního rozpočtu.

Ze zkušeností ze střední Evropy vyplývá, že firmy privatizované do rukou outsiderů patří k nejúspěšnějším[2] – jejich výkon po privatizaci statisticky významně překračuje výkon státních firem, a to i po očištění o výběrový efekt s předpokladem, že k této metodě privatizace jsou vybírány perspektivnější firmy. (Frydman, 1999)

Jedním z důvodů může být i fakt, že v prostředí špatně vynutitelných majetkových práv a nízké ochrany věřitelů (prostředí charakteristické pro tranzitivní ekonomiky) je většinový vlastník lépe schopen prosadit restrukturalizaci a firmu efektivně řídit (Exeter, Fries, 1997)

Nevýhodou přímého prodeje je pomalost, složitost a nákladnost přípravy (Havrylyshyn, McGettigan, 1999). V případě prodeje domácím subjektům navíc narážíme jednak na problém nedostatku kapitálu a rovněž na nebezpečí zvýhodnění exponentů bývalého režimu.[3]

Prodej zahraničním subjektům ve větším měřítku nebyl z politických důvodů příliš populární kvůli nevoli veřejnosti k rozprodeji „českého stříbra“[4] Zahraniční investoři navíc nejevili o trhy bývalého východního bloku zájem. „S výjimkou nejprve Maďarska a v pozdější fázi České republiky byly zahraniční investice po dlouhou dobu zanedbatelné.[5]

Je však třeba poznamenat, že v otázce zahraničních investorů nešlo v prvé řadě o nevoli veřejnosti, jako spíš o nevoli nátlakových skupin (Janáček, 2000) a rovněž politické reprezentace. Jak ukazuje Tabulka 7, podpora volné působnosti zahraničních firem nebyla o mnoho nižší než podpora samotné privatizace. Mnohokráte opakované tvrzení o nevoli české veřejnosti k zahraničním investorům proto stěží můžeme brát jako skutečnou a hlavní překážku.

Tabulka 7 Názory na zahraniční investory a privatizace, souhlas v %[6]

Tvrzení 5/1990 12/1991 6/1992 1/1993
Zahraniční firmy by měly mít zcela otevřené pole působnosti 47,3 41,5 48,2 36,7
Všechny podniky ve vlastnictví státu by měly být přeměněny na akciové společnosti nebo soukromé podniky 56,9 56,8 57,2 51,8

(Zdroj: Kubátová, 2003)

Dalším negativem standardních metod je rovněž fakt, že se jedná o metody privatizace „pro vyvolené“ – většina obyvatelstva nemá šanci na nich jakýmkoli způsobem participovat a z tohoto důvodu mohou být vnímány jako nespravedlivé.

V České republice byla tato metoda v průběhu velké privatizace použita spíše okrajově, z majetku v hodnotě 1200 mld. Kč určeného pro velkou privatizaci, bylo standardními metodami privatizováno asi 82 mld. Kč (Vychodil, 2005)

Širší využití přímých prodejů bylo bez pochyby reálné – politické náklady tohoto kroku by nebyly nijak vysoké a prodej většího množství státního majetku by pravděpodobně přineslo i další ekonomické benefity. Je však nerozumné věřit, že bylo možné tímto způsobem privatizovat majetek 15x větší. Jednak by se stěží našlo dostatek kupců, jednak by se proces privatizace tímto krokem významně zpomalil a vzrostlo by riziko zvrácení celého transformačního vývoje.

Na jedné straně by se podniky po privatizaci dočkaly rychlejší a nejspíše i úspěšnější restrukturalizace. Na straně druhé by musely mnohem déle čekat na privatizaci samotnou.

Navíc by se během této doby pravděpodobně[7] vynořily problémy, jež se ČR díky počáteční rychlosti zvoleného přístupu úspěšně vyhnuly, např. rozkrádání státního majetku zaměstnanci či manažery.[8] V institucionálně slabém prostředí transformující se České republiky navíc není možné očekávat, že privatizace podniků v dlouhodobé správě státu, potažmo úředníků, by proběhla transparentně, bez korupce, prodejů pod cenou a dalších nestandardních operací.[9] Jedinou výhodou oproti kupónové privatizaci by tak zůstal pouze fakt, že o těchto případech by se veřejnost ani badatelé nejspíše nikdy nedozvěděli.

Přestože přímé prodeje mohly hrát v privatizaci významnější úlohu, zejména v případě, pokud by se vláda bývala zahraničním investicím doslova nevyhýbala (Mandík, 2004), skutečně masové nasazení této metody bylo nereálné a dle mého názoru by přineslo více negativ než pozitiv.


[1] Subjektů stojících původně mimo privatizovanou firmu – na rozdíl od insiderů (zaměstnanců či managerů).

[2] Úspěšnější (a to výrazně)  jsou jen nově vznikající firmy, tzv. start-upy (Havrylyshyn, McGettigan, 1999)

[3] Mandík (2004), str. 24.

[4] Tamtéž, str. 22.

[5] Wyplosz (2000), str. 22.

[6] Odpovědi „Určitě ano“ + „Spíše ano“

[7] Můžeme-li soudit dle vývoje ve srovnatelných státech, kde rychlost privatizace nebyla tolik akcentována jako u nás.

[8] Tzv. „samovolná privatizace“, jíž ve značné míře poznali například v Polsku či Maďarsku

[9] Ani přímé prodeje po skončení velké privatizace, v prostředí institucionálně vyzrálejším a se zkušenějšími trestně-činnými orgány, se neobešly bez těchto problémů. Za všechny z nejkřiklavějších případ prodeje Unipetrolu. Žídek (2006) rovněž uvádí z literatury zmínky o nestandardním chování členů komise v případě privatizace Českého Telecomu.

0 Comments ↓

No comments yet.

Leave a Reply